Aktuálně
Šest řidičů mělo pozitivní test (Leden 24, 2017 9:55 pm)
Řidiči přezujte na zimní pneumatiky (Říjen 31, 2016 9:46 pm)
Řidičák na motorku (Září 6, 2016 11:02 pm)
XI.Memoriál Františka Proseckého sen. (Červenec 26, 2016 6:45 pm)

Pekelné doly

Pekelné doly je domovská základna motorkářů z okolí České Lípy. Je umístěná v pískovcových štolách ve kterých se natáčelo peklo v pohádce S čerty nejsou žerty.

„Ahoj! Jak se jmenuješ?“ Vyzvídám na holčině oblečené do kůže.

pekelne doly 15„Já jsem… přece čertice!!“ Zablýská na mne v tom přítmí zuby a ještě pro jistotu zabliká rohama, abych si všiml.

„Máchale! Tebe čeká šibenice,“ pomyslím si s kaprálem Nárožným a dál sleduju, jak čertice spolu s dalšíma holkama v motorkářským oblečení pěkně kroutí zadky na hutnou muziku turnovských Dědků, jejichž kaprál a zpěvák Honza se nestydí ukázat zarostlou, byť už trochu prošedivělou hruď. „Čeká tě šibenice, protože v pekle už jsi,“ pokračuji v úvahách a jdu si pro další pivo k jednomu z barů, umně zasazených do pískovcových štol.

Nemaluj čerta na zeď!

…Protože tam už je netopýr, a má ho ve znaku místní motorkářský klub. Dorazil jsem na akci Usínání netopýrů, pekelne doly 2která je ještě o něco divočejší než jarní Vyhánění netopýrů, motosrazy na zahájení a ukončení motorkářské sezóny, probíhající každé jaro a podzim v Pekelných dolech.

V unikátním prostředí největšího pískovcového podzemí v Evropě, v podhůří Lužických hor má základnu motoklub Pekelné doly. V prostředí, v nichž se natáčela česká pohádka S čerty nejsou žerty, nebo americký film Solomone Kane, jsou uměle vytvořené jeskyně o rozloze 3500 m2 kam dnes může zajet přes tři sta motorek. Je to ojedinělý pocit, vjet na motorce do jeskyně kolem baru, a hledat místo k zaparkování a rozložení spaní s jistotou stálé teploty a bez nebezpečí deště.

Blesk z nebe

„Jednou jsem tady brouzdal po houbách a tak, a objevil jsem to vlastně náhodou,“ říká mi u jednoho ze stolků před vjezdem do jeskyní Miroslav Krejčí, otec myšlenky udělat základnu motoklubu v jeskyních. „Jdu po hřebeni, pekelne doly 3koukám – dole cesta – sejdu dolů a najednou to bylo, jako blesk z čistého nebe!“ Mirkovi je už přes šedesát, a přestože mu vlasy padají skoro na ramena, působí nesmělým a plachým dojmem. „ Já už jsem vlastně v důchodu,“ směje se na mě, „měl by sis promluvit s Honzou,“ a mává na dalšího čerta, s černou bradkou a kudrnatými vlasy, který kmitá za jedním z barů. Jan Vrba je podstatně mladší Mirkův kamarád a spolumajitel, stejně jako Bára Haklová, kterou zrovna není nikde vidět. O historii těchhle děr do skal toho Mirek ale ví nejvíce. Dozvídám se, že za druhé světové války tu židé montovali letecké kanóny pro říši, za socialismu prostor využíval národní podnik Zelenina Terezín jako sklady. Potom jeskyně vlastnili nějací snílci nebo spekulanti s projektem curlingového centra, až je nakonec v roce 2001 v dražbě vynucené exekucí koupil Mirek Krejčí. „Hele, ale tohle není moc zajímavé, ne?“ omluvně vstává a jde vyvézt popelnice, které se tu závratnou rychlostí plní. Občerstvení – tácky-kelímky-ubrousky musí po pěti stovkách motorkářů někdo zlikvidovat.

Pekelného jezdce

ale musíš vidět! Říká mi později Honza Vrba. „On už to Mirek moc nedělá, ale jednou do roka prostě přijede Pekelník na ohnivém stroji, a to je opravdu zážitek!!“ Pekelná šou, při které přijede motorkář celý v plamenech, a nejen z motorky, ale i z kombinézy, dokonce i z přilby srší oheň, které sem přilákalo mnoho zahraničních motorkářů, je ale docela nebezpečný kousek. Mirek k tomu později říká: „No, děláme občas takové představení, jsme vlastně tak trochu ochotnícké divadlo.“ Ohnivý jezdec přijíždí na svém oři a to prý je taková záře, že z noci udělá den. Ohnivého jezdce dělá Mirek Vrba, kterému mezi motorkáři nikdo neřekne jinak než Pekelník, pekelne doly 13černovlasý Honza je Pekelníček a Bára je prý čarodějnice. Nevím. Nepřipadá mi tak, stejně jako banda motorkářů je v pohodě, žádné peklo nebude, Máchale! Přesto, že tady nikdo nemůže říct s čertem Vetchým „Ne! Do hospody ne! Tam už mě nedostane ani Lucifer!“ Tady jsme v Pekelných dolech, a u dvou barů se točí za lidové ceny pivo, dostanete kořalku, ale i docela dobré jídlo od gulášovky až po schnitzel mit pomfrits. Jeden řízek právě dojedl motorkář, který sem s partou dorazil z Holandska. Snaží se mi posunky vysvětlit, že cesta sem byla pěkná, jen posledních 30 kilometrů to byla hrůza: „Buch, buch!“ drcá pomyslnými řídítky a kroutí hlavou. Chápu ho, cesta sem opravdu není jednoduchá, a pro motorkáře tak trochu utrpení, vozovku českých silnic 3. třídy si užijí snad jen motokrosaři. A dojezd je ze všech směrů, od Cvikova, od Brniště, i od Nového Boru nebo Velenic stejný – příšerný. Po 500 kilometrech v rukách už to zavání kaskadérstvím. O to lepší je pocit, vyjedete posledních 50 metrů do kopečka, slezete z motorky a roztřesenýma rukama sundáte přilbu a dáte si první pivo.

Rovnováha samaritána

Ochotník, kaskadér, a motorkář – nic takového ale o Mirkovi Krejčím na webu nenajdete. Najdete tam ale jeho nadaci Chiroptera, která se věnuje pomoci nejen motorkářům po nehodách. Běžně při akcích pekelníků probíhají finanční sbírky na pomoc při pořizování rehabilitačních a jiných zdravotních pomůcek. Vůbec jsem se nedivil, když jeden Němec přifrčel na dlouhé mašině, ze sajdkáry vytáhl kolečkové křeslo, rozložil ho vedle motorky a plynule přesunul zadnici do křesla a posléze ke stolku s kamarády.

pekelne doly 8Máte pocit nepatřičnosti? O motorkářích se říká spousta věcí. Taky jsem slyšel tento zvláštní jednostopý národ nazývat Nebezpečnými Bezmozky. Nebo taky že jsme dobrovolní dárci orgánů. Myslím – ne – Věřím, že ani jedno není pravda. Jeden lékař mi potvrdil, že po nehodě motorkáře se toho moc použít k případné transplantaci nedá. Tolik k druhému označení. Také vím bezpečně, že musím víc myslet za ostatní na silnici, motorka holt tak dobře nebrzdí. Často se snažím odhadnout v zrcátku člověka v autě přede mnou. Stejně jako prožitek z jízdy každý motorkář zná a ví, že štěrk na silnici, mokré kostky nebo i jen latexově bílá krajnice dokáže pěkně probudit. „Jezdi si v čem chceš, ale padej v kůži!“ se často smějí motorkáři, a také ironicky dodávají: „Kdo nepadá, ten opravdu nejezdí.“

„Hele, kluci, A kdy jste se byli naposledy vy dva projet na motorce?“ Ptám se Mirka s Honzou provozovatele ubytování, restaurace, a baru v jeskynních Pekelných Dolech: „máte na to vůbec čas?“ Dlouhé rozpačité ticho, dívají se po sobě a přemýšlejí : „No, když nepočítáme ty ohnivé jízdy, tak asi od té doby, co máme Pekelky….. Co? Ne?“

pekelne doly 5Když odjíždím z tohoto zatím posledního Usínání Netopýrů, ukrývám se před deštěm pod most v Jablonném a než přejde lijavec, hlavou se mi honí myšlenky, proč se někdo vzdá jedné z mála životních závislostí a radostí, aby se potýkal s místními úřady, nespokojenými chalupáři z okolí a poskytl jídlo a suchý nocleh na matracích stejně závislým lidem z celé Evropy. A pak mi to dojde: Jednou motorkář, navždy motorkář – jako jednou člověk, navždy člověk. 

Text, foto: Jan Škvára, clovek@janskvara.com